Klára Velíšková


Vážení přátelé, otevírám se Vám svojí zpovědí tímto dopisem a jedná se mi pouze o to, aby už ani jediný člověk nemusel zažít to, co já v PNB. Šiřte, sdílejte, komunikujte. Zdraví lidé a nemocní lidé mohou ve chvilce obrátit svoje role a vznikne něco, co se týká nás všech. Moje zkušenosti mě vedly k tomu, že jsem napsala otevřený dopis Adamu Vojtěchovi a zároveň panu řediteli PNB MUDr. Hollému.

Děkuji, jestli budete mít sílu dočíst to až do konce.

Vaše Clarissa W.

Mgr. Klára V., DiS.

Věc: Otevřený dopis panu ministru Adamu Vojtěchovi

Vážený pane ministře Vojtěchu, setkala jsem se teď na vlastní kůži v PN Bohnice s otřesnými podmínkami, jak se zachází s lidmi s duševním onemocněním. V příloze Vám zasílám svůj příběh, který je datován od 3.2.2019 do 18.2.2019
Péče o duševně nemocné v ČR je v některých nemocnicích, ústavech nebo zařízeních naprosto alarmující. Předně chci tímto dopisem poukázat na to, s čím jsem se setkala já za svoji patnáctidenní hospitalizaci v PNB. Tento dopis by měl posloužit ke zlepšení Vaší orientace v této problematice. S probíhající reformou psychiatrické péče by měla probíhat i osvěta, a to i pro lidi, kteří žádným onemocněním netrpí - ani duševním, ani tělesným.
Je třeba, aby se o těchto věcech hovořilo více a aby lidé neměli strach o nich hovořit. Aby došlo k destigmatizaci duševního onemocnění a lidé s různými obtížemi mohli kooperovat, pomáhat si a být si oporou. Tento dopis slouží také k tomu, aby se podmínky v budoucnosti změnily k lepšímu a aby už ani jeden další pacient nemusel prožívat to, čím jsem si prošla já.

S milým pozdravem,
Klára V.

Věc: Dopis a promluvení do duše vedení a personálu PNB.

Vážení páni lékaři, vážené paní lékařky, vážení zdravotní bratři a sestry, vážení ošetřovatelé a sanitáři.

Vážený řediteli, pane doktore Hollý.

Předně se musím omluvit za své písmo, jelikož beru již 22 medikamentů denně, normálně píši mnohem přehledněji a bez chyb.

Jsem od 3.2.2019 hospitalizovaná na pavilonu č. 27 v PNB, přízemí = neklid. Za tu dobu jsem viděla a zažila opravdu mnoho věcí, situací a byla jsem pozorná pozorovatelka.
Předně chci pochválit personál, jak se o nás stará. Vidím ale bohužel i pár dalších situací, a to jsou výtky.
Budu psát bezprostředně pouze o tom, co se mě bezprostředně týkalo, nebo čeho jsem zde byla svědkem.
Ke mně se zde chovali převážně všichni slušně, a to především proto, že já jsem se chovala slušně k nim.
Co mi však nesmírně vadí a co se dělo v první dny mojí hospitalizace pokládám za nelidské chování (viz popis níže).

Hned první den mojí hospitalizace, tzn. 3.2.2019 v 18 hod kurtace, a to hned 3x! 3x po sobě během pár hodin. Zřízenci P. B., J. K. a spol. se při svojí směně ke mně rozhodně slušně nechovali. Chtěli po mně všechno strašně rychle - abych se svlékla do naha, styděla jsem se. Když jsem jim řekla, že se svlékat nebudu, řekli mi, že ať si sundám tedy alespoň podprsenku. Tu jsem si tedy sundala. Žena jako já se prostě před třemi muži stydí, s tím nic nenadělám.
Byli hrozně rychlí a chtěli po mně všechno hned. Ještě tam s nimi byla jedna žena, která mi pomáhala sundávat náušnice a šperky. Ta byla hodná, ale stejně ji zdravotní bratři nutili, ať je rychlejší.
Pak, jak už jsem psala, následovalo kurtování (1. kurtace) za obě nohy a za obě ruce. Byli všichni hrozně rychlí a dali mi Zyprexu do pozadí. Tak mě přikurtovali.
Z kurtů jsem se dostala asi během hodiny/dvou a pak jsem křičela, že potřebuji močit. Nikdo neotvíral, tak jsem se vymočila do rohu místnosti. Jelikož jsem byla bez kurtů a konečně na "svobodě", tak jsem ohrnula strany obrazu lesa, který visel na zdi.
Pak přišel P. B., opět s J. K. a opět mě přikurtovali. Tentokrát ale tak pevně, že jsem se z nich opravdu nemohla dostat. Můj cíl byl uvolnit se alespoň z jednoho kurtu na pravé ruce a na pravé noze, abych se mohla překulit na bok a konečně usnout. Na zádech totiž neusnu nikdy, i přes to, že jsem velice unavená. Pak mě zase nechali pomočit na místnosti, která se jmenuje "terapeutická izolace" = strašné! Víc už popisovat nebudu (nechci vzpomínat na ty "hnusy", které mě tu zpočátku potkaly).
Dnes ráno jsem ovšem byla svědkem totálního vrcholu arogance, moci a demence. A to, když J. (ošetřovatel sanitář) vzal pod krkem Afnan bin... - škrtil ji jen pro to, že se po něm ohnala. Bylo to strašné! K Afnan bin... se tu skutečně chovali jako "hovada". Předně musím říci, že pochází ze Saudské Arábie, umí 5 světových jazyků a studuje lékařskou fakultu. Také je dost velký problém, že personál zde neumí anglicky, nebo jen velmi okrajově - překládala jsem tu každou chvilkou, a to i u jiné pacientky, Eve... a vidím to jako zásadní problém. Ještě se musím vrátit ke svému stavu, ve kterém jsem byla na příjmu a následně hospitalizovaná na pavilonu č. 27 v přízemí. Nebyla jsem verbálně ani jinak agresivní, byla jsem spolupracující, a to od samého začátku. Proto mě tolik udivilo chování ošetřovatelů, sanitářů a zdravotních bratrů.
To, že neustále nefungují prkénka na záchodech a jsou rozbitá, o tom snad ani nemá cenu hovořit. Ucpává se neustále odpad v koupelně, takže voda neodtéka a vylévá se na chodbu.

* Jména personálu nezveřejňuji v otevřeném dopise záměrně.


S milým pozdravem,

Mgr.Klára Velíšková, DiS.

V Praze, dne 17.2.2019


Lenka


Do Bohnic jí přivezla sanitka, kterou jí zavolala kamarádka, protože jí nebylo psychicky dobře.


Když byla přikurtovaná, sanitář jí vyhrnul triko a plácl jí přes prsa. Byl to ten samý, který ji později sexuálně obtěžoval [blíž o tom mluvit nechce, protože je to pro ni bolestné a také se bojí pozdější pomsty a já nejsem taková hyena, abych jí k tomu nutil].


Když si odmítala vzít rivotrilové kapky, sanitář jí chytil a za trest jí je nakapal do očí.


První den byla po pohovoru s doktorem tak zmatená, že šla omylem na kuřárnu, místo na pokoj. Sanitáři jí za to hned popadli a za trest přikurtovali.


Když se pomalu převlékala do ústavního, popadli jí a svlékli násilím.


Když ji kurtovali, ptala se sanitáře, proč jí tak nesnáší. "Protože žiješ."


Po tom, co řekla doktorce o sexuálním obtěžování, jí začali dávat elektrické šoky. Na souhlas se jí neptali, doktorka jí to jen oznámila.


Andrea  (přítelkyně hospitalizovaného)


Jak to vidí blízký pacienta: Ze začátku vypadá všechno růžově, za nějakou dobu si ale (pokud se opravdu zajímá a chce vědět informace) začne připadat jako ve hře na slepou bábu. A ten, kdo má zavázané oči, je on. Mně například tvrdili nejdřív, že přítele nemůžou přesunout, protože není místo, pak že to nejde, protože je přítel úzkostný vůči ostatním pacientům a že mu museli vyměnit léky. Postupem času zjišťujete, že pacient rovná se objekt léčení, za který musí nějaká moudrá a bohorovná lékařská autorita rozhodnout, co je pro něj dobré. Nikdo se pacienta neobtěžuje informovat, nikdo mu neřekne na co má právo. Proč taky, proč by se lepšolidi v bílých pláštích měli zajímat o to, co pacient cítí, chce, potřebuje, když my to za a) přece víme líp a za b) je to přece pro jeho vlastní dobro. Když chcete vědět důvod, proč je pacient pořád ještě na detenci, proč je přestěhovaný dolů mezi ty, co potřebují zvýšenou péči, koukají na vás, cože to jako chcete, vždyť přece ven chodit může (jen po areálu a s doprovodem, ač je zcela bezproblémový a NIKDY nikoho nenapadl). Zkrátka rodina a blízcí pacienta v totálním informačním vakuu a komplet odsunutá stranou. Detenční řízení? To je kapitola sama pro sebe. Ale buďte v klidu, to, že doktor podal návrh na detenci, zůstane před vámi utajeno. Z rozhodnutí, které, když je doktor hodný nebo v tom prostě umí chodit, dostanete tak, jak máte, ale o několik týdnů později, než máte (když v tom doktor tak říkajíc plave, nebo je bohorovný, dostane pacient rozhodnutí o detenci v originále, na adresu bydliště a donesou mu ho příbuzní). Šťourejte v té změti aspoň jedno zrníčko pravdy, rozhodnutí o detenci zmizí, ani sbohem vám nedá. A vy jste zpátky, kde jste už jednou byli: v totální mlze. Použijte zákon o svobodném přístupu k informacím, abyste získali podklady k soudu, odpovědí vám bude mlčení a velice rychlý přesun pacienta jinam. Pak se už nedozvíte lautr nic, jen vám pacient dva dny před tím, než se konečně rozhodnou vrátit vám ho domů, vítězoslavně oznámí, že podepsal papíry o ukončení detence (samozřejmě, zda a proč byla detence prodloužená, se nedozvíte). ECT? Dozvíte se jen, že pacient na to jde (když byl před tím odmítl), kdo dal souhlas, se nedozvíte. Edukační pohovor? Doktor rozhodne o dalším životě pacienta bez toho, aby se snažil zjistit a znal vaši verzi příběhu. Co si za tu dobu prožijete? Bezmoc. Strach. Zoufalství. Hořkost a vztek. I dlouho po tom, co je váš blízký konečně na svobodě, se vám, kdykoliv okolo toho areálu byť i jen projdete, otevírá kudla v kapse. Zaplaťbůh za ty skvělé ošetřovatele a sestřičky a za těch pár skvělých a vstřícných doktorů, těm velká pochvala, poděkování a uznání. Bez nich by to pro pacienty a příbuzné a blízké bylo mnohem horší.


Dodatky:  MUDr P. přítele vyloženě vydíral, že když si nenechá dát injekci, nepustí ho z oddělení.


Rozhodnutí o detenci se na stolku u přítele objevilo v originále až téměř pět týdnů po tom, co bylo rozhodnuto. Nám nikdo neřekl, že řízení probíhá.


Nedostávala jsem žádné informace o zdravotním stavu blízkého. Když jsem žádala o nahlédnutí do zdravotnické dokumentace, neumožnili mi to.


Příteli byly nabídnuty šoky. Odmítl, ale za čtrnáct dní jsem se dozvěděla, že na to jde. Souhlas nepodepsal.


Frajer Luke


Když při kurtování zařval: "Na frajera Lukea nemáte", ošetřovatelé mu hodili na hlavu polštář a začali ho s ním dusit. Nevěděl, jestli ho udusí nebo to přežije.


Za to, že spolupacient řekl vtip, dostal od ošetřovatelů za trest mimo rozpis injekci. Když on řekl, že "chce teda taky", dostal taky a po ní se začal dusit, protože má alergii.


Jeho kamarád musel spát spolu s ostatními měsíc na pokoji, kde se rozšířily štěnice.


Ivana


Měsíc na samotce (izolaci).


Když jí přivezli, čtyři ošetřovatelé jí svlékli do naha, stáhli jí kalhotky a zírali na ní. Cítila se ponížená.


Když protestovala, přikurtovali jí, minimálně na 3 hodiny. Někdy jí přikurtovali i na 24 hodin a nechali jí se pomočit. Bez jakékoliv konzultace s lékařem.


Jednou jí přikurtovali v kalhotkách u otevřeného okna. Byla zmrzlá, brečela, prosila. Řekli jí, že je to za trest, za pokus o sebevraždu.


Na příjmu jí sebrali věci a zamkli je do skladu. Na sebe jí dali jen erární pyžamo a nechali jí mrznout.


Svévolně jí zakazovali a vylévali přinesené věci.


Zamkli jí v pokoji "zvýšené péče" a nereagovali na tlučení do dveří, když potřebovala na záchod. Musela močit na zem nebo pod postel. A když přišli: "Co tady děláš?!", hodili jí na postel a přikurtovali.


Jakýkoliv pokus o projevení se brali jako agresi.


Automaticky jí za všechno píchali injekce, opět bez schválení lékaře.


Haloperidol jí píchali třeba i 3x denně.


Žádné soukromí, ponížení. Ošetřovatelé na ní zírali během sprchování.


Ráno, během vizity, se jí lékař vždycky jen zeptal, jak jí je a dál už se o ní nezajímal.


Na izolaci jí odmítali pustit do sprchy i při menstruaci, třeba 5 dní.


Mobil jí sebrali a půjčovali jen "za odměnu". Potom jí dovolili maximálně jeden hovor nebo SMSku.


Návštěvy byly povoleny maximálně 15 minut na zamčených pokojích (pokoje intenzivního dohledu). Jednou za ní odmítli pustit návštěvu s tím, že je agresivní, zatímco ona spala.


Když odmítala jíst, dali jí vyživovací sondu a později jí s tím vždycky vyhrožovali.


Když odmítala snídat, ucpali jí nos, násilím jí do krku nacpali rohlík a smáli se tomu. Vždycky se smáli, všechno to ponižování je vždycky rozveselovalo.


Byla tak "zfetovaná", že jednou omdlela cestou na záchod. Probudila se přikurtovaná.


Na izolaci musela močit do mísy, přikurtovaná za jednu ruku. Na mísu musela chodit před kamerou.


Za menší prohřešky jí přikurtovali vždycky "jen" jednu ruku.


12x na "Neklidu" (nejhorší pavilon v Bohnicích). Jednou za to, že je na příjmu polila pitím a většinou za to, že křičela a bránila se, když jí policajti vlekli na příjem do Bohnic.



Luděk


2 měsíce na samotce (izolaci).


Zabavovali mu jídlo a provokativně ho jedli před ním.


Dostával elektrošoky proti vlastní vůli. Jednou se ho primářka ptala, čeho se nejvíc bojí. Ukázal na ní. Řekla: "Šest elektrošoků."


Naposledy se ho na něco ptali na příjmu. Potom mu dali prášky a už se ho víckrát na nic neptali.


Přes den odmítal ležet v posteli a vstával, tak ho přikurtovali.


Jakýkoliv vtip brali zcela vážně a jako příznak nemoci.


Rodina říkala, že když ho na izolaci viděli poprvé, byl tak "zfetovaný", že narážel do stěn.


Veškeré osobní věci, včetně cigaret, mu zabavili.


Jestli mu povolí kouření, záviselo na libovůli ošetřovatelů.


"Z tohohle zážitku zůstane v člověku spousta hořkosti a vzteku."